Smrtelná mlha
„Je tomu již 5 let co doslova zmizeli nějací dva
lidi co se vydali do těchto hor. “ Povídal hospodský dvěma mladým turistkám. „
Hledali je celé roky, ale ani jedna stopa po nich nezůstala. “ Dořekl, ale
v tom mu svitlo „ snad se tam také nechcete vydat. “ „ To je jasný, že ne, “ řekla ta dívka, ale v duchu si říkala,
že by to jako dobrodružství bylo zajímavé. Zvlášť když její kamarádka Many byla
novinářka a ta by si takovou příležitost vyřešit zmizení těch dvou lidí nenechala
ujít.
A proto když přišli na pokoj v hotelu začala si
Many balit kufry. Já jsem jí nemohla jít
samotnou a proto jsem se rozhodla, že půjdu taky. V horách byla zima,
mlha, vítr a také tam bylo hodně pusto. Za celou cestu nepotkali nikoho kromě
pár drozdů. Musím přiznat, že pomyšlení, že dopadneme jako ta dívka s tím
klukem mě děsila. Ale nikdy bych nepřiznala, že se bojím.
Když jsme šli celý den tak jsem věděla, že mám ještě
poslední možnost se vrátit do města, ale to bych za žádnou cenu neudělala. První
tři dny se nedělo vůbec nic, ale pak se nám to začalo vymykat z rukou.
Docházelo nám jídlo a pití a když mi další den Many řekla, že ji začíná
docházet baterka v mobilu tak jsem to nevydržela a řekla jsem jí : „ To byla naše jediná záchrana ten mobil a
když je teď i on v háji tak jsme teda namydlení! “ Řekla jsem celá
naštvaná. „ Teda kdybych tě neznala tak bych si dokonce myslela, že se bojíš! “
Odpověděla mi Many a upřela na mě ty její veliký modrý kukadla. „ Já se
v žádném případě nebojím, akorát jsem naznačila, že je největší čas
abychom se vrátili zpátky do města!!! “ Řekla jsem přísně, ale věděla jsem, že
musím vypadat komicky. Many se na mě znovu podívala a v jejích očích jsem
vyčetla, že se mnou v žádném případě nesouhlasí. „ Ty jsi se snad zbláznila
ne? Teď když jsme už tak daleko? “
Od té doby mezi námi přešlo všechno kamarádství a
zůstala jen nenávist. Došlo to dokonce tak daleko, že jsme se neustále hádali a
už jsme se nemohli ani cítit. Když jsme se znovu pohádali dopadlo to tak jak si
každá z nás již dlouho přála. „ Tak víš co? Jdi si sama! Když jsi tak
chytrá! “ Řekla jsem plná nenávisti. Many se chvíli tvářila, že jí je to líto,
ale pak zkřivila ten svůj obličej a oplatila mi to : „ Jo, to bude nejspíš ta
nejlepší věc kterou si za tento výlet navrhla! “ Dořekla. Jak jsem jí jen
v tuto chvíli nenáviděla. Obrátila jsem se a šla jsem směrem k městu.
Many se z mnou ještě chvíli koukala a pak také přidala do kroku.
Když jsem šla říkala jsem si co to bylo tak silného,
že nás udrželo pohromadě. Many je vážně HUSA!!! Říkala jsem si. Když tu jsem
uslyšela výkřik. Podle hlasu jsem hned poznala, že to byla Many. Ani jsem o tom
nepřemýšlela okamžitě jsem se obrátila a běžela jsem směrem odkud se ozval
Manin výkřik. Uviděla jsem Many jak kouká směrem dolů jako přimražená. Když
jsem se tam také podívala ztuhla jsem hrůzou. Ležely tam dvě kostry. Ta jedna
neměla ruku a ta druhá měla velikou rýhu v lebce. Tyto lidi určitě
nezemřeli stářím nýbrž je nikdo zabil. Tu jednu nikdo praštil po hlavě ničím
ostrým. A tý druhý uřízl ruku!
„ Nikdy v životě jsem ještě neviděla mrtvolu! “
Řekla jsem Many. „ Já jo, ale ne zavražděnou! “ Dodala Many. Potom jsme se bez
obtíží dohodli, že se vrátíme do města a zavedeme sem nikoho a oznámíme to
policii.
Při cestě nikdo z nás nepromluvil až najednou
Many řekla : „ Chovala jsem se vážně pitomě. Vždycky jsme byli nejlepší
kamarádky a doufám, že jimi budeme i nadále, odpouštíš mi? “ Dodala a mně
poskočilo srdce radostí. „ Jasně! Já jsem se také chovala blbě vypustíme to
z hlavy jo? “ „ Jasně! “ Odpověděla mi bez váhání Many. Teď již vím co nás
drželo tak dlouho pohromadě „ kamarádství “. Od této doby jsme byli zase
nerozlučný kamarádky. Po několika nocích jsme došli na rozcestí. „ Tady si to
pamatuju musíme jít tudy. “ Ukázala jsem směr. „ Hmmm, asi jo tak pojď! “ Řekla
Many s úsměvem. Celá cesta byla super když tu se ozvalo podivné funění.
Nikdy v životě jsem takové neslyšela a žádné zvíře které by ho mohlo
vydávat mě nenapadalo. Říkala jsem si v duchu. „ Co to je? “ Znejistěla
Many. „ Nemám tušení. “ Řekla jsem celá vyděšená. Odpověď se nám však
v zápětí ukázala. Z houští před námi vyběhlo něco příšerného. Mělo to
tělo jako Dogy akorát to mělo dlouhé chlupy a hlavu to mělo jako, jako nějaký
zmutovaný vlk. Měl vyceněné zuby které byli od krve. To monstrum také š[J1]íleně slintalo. Jedno oko to mělo
vypíchnutý a to druhý na Many a mě mžouralo. Ani jedna z nás se
neopovažovala něco říct. Stáli jsme tam jak přimražení. V duchu jsem si
říkala, že je to náš konec, že dopadneme jako tamty kostřičky v horách
přeskočilo nás něco asi stejně velkého jako ta obluda před námi. Ale na rozdíl
od toho prvního měl krásně bílé chlupy a oči měl zcela v pořádku byl
dokonce docela hezký bylo z něj cítit teplo a našeho ochránce. A pak se
spustila velká rvačka. Viděli jsme krev na kamenech na cestě. Ale co jsme mohli
dělat? Věděla jsem co musíme hned udělat. UTÉCT!!! „ Utíkej July!!! “ Křikal na
mě Many. A pak jsme utíkali pryč. Až jsme dorazili na nějakou silnici. Stopli
jsme nějaké auto a to nás odvezlo do nemocnice.
Ani jsem si toho nevšimla. Z rukou mi tekla
krev to proto, že jsem měla ztržený kousek nehtu. A z nosu mi krev také
tekla. Many měla celé tričko od krve a po těle měla tržné rány. Ani teď, ale
nevíme co nás to v tom lese zachránilo před tou obludou a jestli ten náš
zachránce přežil. A teď jsme nejlepší kamarádky obě máme rodiny a každý týden
se scházíme. Ale na tento zážitek v horách na ty mrtvoly na tu šílenou
obludu co nás chtěla zabít a také na to krásné zvíře co nás zachránilo na to
nikdy, nikdy nezapomeneme. Ani jedna z nás.